Mobitex Brno 2025

Zápory, které vidím

Celkem minimální propagace

Jsem dlouhodobě přihlášen k odběru newsletterů, přesto jsem jich dostal tak málo a tak nezajímavých, že zapadly v poště. Na Linkedinu jsem zaznamenal nějaké pozvánky a diskuze, ale na firmu disponující mega PR možnostmi celkem nic moc. Co se bezesporu zlepšilo byla grafická stránka akcí, nicméně čekal bych brutálnější a agresivnější koncepci (jako třeba u moto akcí).

Koncepce

Všem těmto akcím chybí jasná koncepce. U vstupu jsem si sice vzal mapku se základní orientací, ale jasně křičící koncepce mi unikla. Od vstupu jsem zvolil tedy cestu postupné návštěvy pavilonů.

Pravidelné veletrhy kolem staveb a nábytku dostaly Brněnské výstaviště, jako hlavního organizátora, do stavu naprostého vyhoření. Tento pád se odehrává již několik let a zdá se, že ještě nenarazil na dno.

Nevím, jestli návštěvnost roste, či klesá, to není moje věc. Rozhodně klesá úroveň kvality a zřejmě i počty vystavovatelů. Kdysi (pozor nostalgie) kvalitní veletrhy se podobaly spíše okresní akci pořádané několika kluby nadšenců.

Pavilon A

Akce v pavilonu A byly nad moje možnosti rozlišení. Prošel jsem, aniž by mne cokoliv zaujalo (výjimkou byl stánek Grohe s novými bateriemi a s možností vypít kelímek studené vody).

Další pavilon – Stavby, Dřevostavby a Architektonické fórum

Smutné torzo vystavovatelů. Dvě pódia s mikrofony v jednom pavilonu se kříží svými přednáškami. Jediný systém pohybu je jít cikcak cestami podél osy. Celkem s překvapením jsem zjistil, že „samostatná“ akce Dřevostavby je vmísena do stavebnictví.

Mobitex

Žádná koncepce prodávající plochu komukoliv, tedy i podivným stánkům, kterým říkám „čističi bot“, nic zajímavého, nic, vůbec nic. Vlastně jedno křeslo – elegantní, pohodlné.

Největším zklamáním byla pak přehlídka studentských prací. Málo škol – to celkem nepřekvapí, když se o ně nikdo „koncepčně“ nestará a nepodporuje je dlouhodobě. Málo prací, cca 2 – 3 práce na školu byly torzem minulých ročníků. Ale asi největším problémem byla jejich kvalita i udělená ocenění.

Kvalita prací souvisí s kvalitou pedagogů. Vystavené exponáty byly třetí liga – někde by stačilo dotáhnout design (SŠNO Bystřice pod Hostýnem), někde nápad od začátku byl problematický. Vysoké školy nepředvedly vůbec nic. Zúčastnilo 7 středních a 4 vysoké školy z České republiky.

Ocenění

Cena společnosti Veletrhy Brno

Křeslo „RelaX“ ze SŠUS Železný Brod (klikni zde)

Problematická koncepce – upcyklace – kde chybí otázka proč, jak snadno a kolik kusů by se vyrobilo a používalo. Křeslo je velmi nepohodlné a špatně se do něj usedá a vstává (drze jsem to vyzkoušel přes odpor hlídacích psů). Propagovaná upcyklace má smysl, pokud nový výrobek má přidanou hodnotu, což zde je problamatické. Křeslo je předimenzované, jeho hmotnost je zbytečně velká. Je to jen zbytečný výkřik. Proč dostalo cenu?

Cena Klastru českých nábytkářů

Studentský stůl San Marino, SŠPO Bystřice pod Hostýnem (klikni zde)

Celkem poprávu oceněný prvek, přestože design by šel vylepšit odlehčením a subtilnějšími profily. Velice hezké řemeslné zpracování, v tom tato škola vyniká.

Cena Národního centra nábytkového designu

Stojan na deštníky, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, ateliér Martina Surmana (klikni zde)

Z mého pohledu byly k ocenění lepší práce, ale budiž. Na druhou stranu by pro mne bylo překvapením, kdyby tento ateliér odešel bez ocenění. Je překvapivé, jak klasá postupně kvalita prací tohoto ateliéru, resp., že neukáží víc.

Cena čalounického řemesla

Hovorové křeslo Arctri, Mendelova univerzita (klikni zde)

Mendelova univerzita, vzhledem k tomu, že se specializuje na nábytkový design, se svými třemi exponáty šla hluboko pod bývalou úroveň.

Oceněné křeslo je pohodlné, má vysokou úroveň řemeslného zpracování. Zklamáním je koncepce kovové části – ocelové profily mají vliv na celkovou hmotnost, která odhadem může být 50 kg, takže s křeslem se nedá dobře manipulovat. Předimenzované profily zdvojené (až zčtyřnásobené) jsou zcela mimo proporce. Škoda.

Závěr?

Snad jen povzdechnutí: veletrhy, přehlídka studentských prací i doprovodné programy potřebují novou krev. Bez brutálně jiné koncepce a s přístupem „musíme vydělat za každou cenu“ se budou dál potápět. Nejsmutnější je, že management má pocit, že jsou akce skvělé a poklepávají si na rameno.

Na první palubě se tančí, my dole už plaveme na hladině.